„Předmět podnikání nebo činnosti obchodní korporace je [podle § 98, § 146 odst. 1 písm. b), § 250 odst. 2 písm. a) a § 553 písm. b) z. o. k.] jednou z obligatorních obsahových náležitostí společenské smlouvy (stanov). Účelem takového ujednání společenské smlouvy (stanov) je zajistit, aby obchodní korporace vykonávala výlučně činnosti, které jí její společníci či členové (respektive nejvyšší orgán) určili. Prostřednictvím určení předmětu podnikání nebo činnosti obchodní korporace společníci či členové v obecné rovině realizují právo rozhodovat o základním směřování obchodní korporace. Hodlá-li obchodní korporace změnit předmět podnikání nebo činnosti, děje se tak zásadně změnou příslušných ujednání její společenské smlouvy (stanov)…
Ujednání stanov, podle něhož je předmětem podnikání akciové společnosti výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona nesplňuje požadavek určitosti, neboť z něj není zjevné, co je předmětem podnikání dané společnosti, a odpovídajícího výsledku se nelze dobrat ani výkladem.
Výkladem podle § 556 odst. 1 věty druhé o. z. přitom nelze dovozovat, že by předmětem podnikání v případě popsaném v odstavci [28] byly alespoň činnosti výslovně uvedené v příloze č. 4 živnostenského zákona ve znění do 31. 12. 2020 pod body 1 až 79. Jednak by žádná rozumná osoba v postavení společníka či člena obchodní korporace nemohla z tohoto ujednání usuzovat, že vůlí společníků bylo podnikat ve všech výslovně vypočtených činnostech označených v této příloze pod body 1 až 79, a dále nelze pominout, že takto vymezeným „předmětem podnikání“ se odkazuje i na bod 80 přílohy č. 4 živnostenského zákona, a tedy se sjednává, že předmětem podnikání bude předem nevymezený okruh činností…
Nejvyšší soud proto uzavírá, že ani výkladem ujednání stanov, podle něhož je předmětem podnikání akciové společnosti výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, nelze zjistit, jaký je předmět podnikání společnosti (určit jeho konkrétní obsah).
Takové ujednání je proto z důvodu neurčitosti jeho obsahu zdánlivé (§ 553 o. z.) a nepřihlíží se k němu (§ 554 o. z.) [v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 pak šlo o ujednání absolutně neplatné podle § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku].
Na jeho základě tudíž není možné předmět podnikání do obchodního rejstříku zapsat (k tomu srov. za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4525/2016, nebo ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3796/2017).
Z výše uvedeného rovněž plyne, že do obchodního rejstříku se podle § 25 odst. 1 písm. b) z. v. r. zapisuje předmět podnikání nebo činnosti obchodní korporace, nikoli označení živnosti. Společníci či členové obchodní korporace tak ve vztahu k výčtu oborů činnosti v příloze č. 4 živnostenského zákona zpravidla určí (a společenská smlouva, resp. stanovy, obsahují) některé z vypočtených oborů činnosti. Tyto budou do obchodního rejstříku zapsány jako předmět podnikání nebo činnosti korporace.
Je-li ve společenské smlouvě (stanovách) uveden a případně i do obchodního rejstříku zapsán jako předmět podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, odporuje tento zápis § 25 odst. 1 písm. b) z. v. r. a je třeba zjednat nápravu postupem podle § 9 odst. 1 z. v. r.“
Celé rozhodnutí je k dispozici zde.
Stručný komentář k judikátu.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu lze po právně-teoretické stránce těžko něco vyčítat. Za situace, kdy předmět podnikání je stále podstatnou náležitostí zřizovací listiny všech obchodních korporací (kapitálových společností i družstev), a ergo je tedy vždy nutně věcí rozhodnutí společníků, byla dosavadní letitá praxe optikou čistě právně formální stránky věci nepochybně do jisté míry problematická, protože touto řekněme kličkou umožňovala, aby ke změně předmětu podnikání v rámci výroby, obchodu a služeb, neuvedených v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona docházelo i bez rozhodnutí společníků jednotlivých korporací.
Nicméně z pohledu podnikatelské praxe šlo pro změnu o věc velmi praktickou, umožňující reagovat pružně na potřeby měnící se potřeby korporací a trhu, bez nutnosti absolvovat administrativně i nákladově náročnější kolečko, nutné ke změně zřizovací listiny korporace. Nadto i věc, která nezpůsobovala v praxi v zásadě nikomu nějaké výraznější potíže a těžko mohla vést k médii zmiňované hře na schovávanou s předmětem podnikání, protože i za situace, kdy korporace měly (a mají) vymezen jeden z předmětů činnosti ve zřizovací listině a tedy i zápise v obchodním rejstříku vágně odkazem na výrobu, obchod a služby, neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, stále musely (a musejí) mít nahlášeny a zapsány jednotlivé živnosti (a fakticky tedy i konkrétní předměty podnikání) ve veřejně přístupném živnostenském rejstříku. Předmět podnikání každé korporace tedy byl v zásadě vždy veřejně zjistitelný a snadno dohledatelný. A šlo tedy o problém čistě teoreticko-právní. A teoreticko-právní cestou byl nakonec zdá se Nejvyšším soudem vyřešen.
V praxi to diskutované rozhodnutí znamená, že jako předmět podnikání není již možné mít zapsáno ve zřizovací listině výrobu, obchod a služby, neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a je nutné mít jej popsaný konkrétně; ať už prostřednictvím názvu jednotlivých volných živností, uvedených v příloze č. 4 živnostenského zákona, nebo prostřednictvím vlastního označení (nějakou lidovou tvořivost však nelze s ohledem na možné problémy při registraci na živnostenském úřadu příliš doporučit). Takto konkrétně určený předmět podnikání je nutno následně nechat zapsat do obchodního rejstříku. O této změně každé zřizovací listiny všech korporací nicméně musí být pořízen notářský zápis, takže je nutné, aby se na tomto kroku podílel i notář.
Informace o diskutovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu proběhla už i většinou médií, protože se v praxi zkrátka týká obrovského množství korporací. Média pak v souvislosti s ní do určité míry straší tím, že korporacím, které si zřizovací listinu v souladu s uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nezmění, hrozí vysoká pokuta a v krajním případě dokonce až nařízení likvidace, nicméně toto je nutno brát s velkou rezervou. Ano, ty korporace, které si předmět podnikání nedají do souladu s požadavky rozhodnutí Nejvyššího soudu sami, velmi pravděpodobně obdrží časem výzvu rejstříkového soudu k zajištění nápravy se stanovením lhůty k zajištění této nápravy. Vzhledem k množství korporací, kterých se to týká, se ale nedá dle mého očekávat, že by to rejstříkové soudy začaly vyřizovat v nějaké rychlejším tempu. Rovněž lhůty, které budou soudy k nápravě stanovovat, nebudou jistě nějak problematicky krátké, aby věc nebylo možno vyřídit až po obdržení výzvy ze strany soudu.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu, házící zavedené a opravdu letité praxi tak trochu klacek pod nohy, tak je potřeba primárně vzít na vědomí, na jeho závěry si klidně i trochu zanadávat, ale akceptovat je a při vhodné příležitosti za účasti notáře přistoupit k rozhodnutí o změně zřizovací listiny. Případně s uvedeným krokem prostě jen vyčkat výzvy rejstříkového soudu, která nepochybně svým obsahem onu vhodnou příležitost vygeneruje.
Mgr. Jan Spáčil