Odstoupení od smlouvy je jako právní pojem díky právní úpravě práv spotřebitele a oblíbenosti nakupování přes internet mezi laickou veřejností natolik v současné doně již znám, že si mohu dovolit jej na tomto místě nějak blíže nevymezovat. Koneckonců, kdo by se při až takřka raketovém růstu popularity nakupování na e-shopech nesetkal minimálně s poučením o možnosti kdykoliv ve stanové lhůtě objednané i zakoupené zboží bez udání důvodu vrátit?!
Je to ale v praxi právě zákonná úprava práva spotřebitele na odstoupení bez udání důvodu od typových spotřebitelských smluv (zejména tedy těch, uzavřených distančním způsobem), která na jednu stranu vede k nabytí určitého právního povědomí o odstoupení od smlouvy, ale na stranu druhou vede u spousty lidí k určité deformaci pohledu na toto právní jednání jako takové. V praxi se pak až příliš často stále setkávám s představami, že odstoupit lze vždy v zásadě od jakékoliv smlouvy, není-li dotyčný spokojen s plněním druhé smluvní strany nebo proto, že už o plnění nemá zájem. V naprosté většině případů je však tato představa mylná. Bohužel, jde-li o představu klienta, bohudík, jde-li o přesvědčení protistrany.
Úprava práva spotřebitele na odstoupení od typových spotřebitelských smluv, a zejména tedy od spotřebitelských smluv uzavřených distančním způsobem, umožňující spotřebiteli odstoupit kdykoliv v zákonné lhůtě a bez udání důvodu, je úpravou značně odchylnou od obecné právní úpravy práva na odstoupení od smlouvy, dopadající zpravidla na všechny ostatní případy.
Oproti zmíněné úpravě práva spotřebitele na odstoupení od smlouvy, předpokládá obecná úprava odstoupení v prvé řadě vždy existenci důvodu pro odstoupení, a to buď důvodu zákonném nebo smluvním. Zjednodušeně řečeno, mimo popsaný rámec spotřebitelských smluv, lze zpravidla od smlouvy odstoupit jen a pouze v případě, umožňuje-li to některé ze stran zákon nebo jejich vlastní dohoda, obsažená ve smlouvě. Není-li zde žádný z takovýchto důvodů, není v zásadě možné od smlouvy platně odstoupit.
Co hůře, od smlouvy není možné odstoupit ani v případě, kdy se některé ze stran na plnění strany druhé něco nelíbí, neujednaly-li si to mezi sebou smluvně. Občanský zákoník sice mimo obecné úpravy odstoupení, obsahuje i tzv. úpravu speciální u řady jednotlivých smluvních typů, i ta se ale v naprosté většině případů neodchyluje od obecné úpravy, která umožňuje od smlouvy odstoupit pouze v případě, poruší-li druhá strana smlouvu, a to navíc nikoliv jakýmkoliv, ale pouze podstatným způsobem. Výjimku potvrzující pravidlo představuje toliko úprava odstoupení u darovací a licenční smlouvy nebo smlouvy o zájezdu.
Co se rozumí porušení smlouvy podstatným způsobem upravuje přímo zákon v §2002 odst. 1 občanského zákoníku. Tuto úpravu lze v zásadě poměrně trefně parafrázovat okřídlenou „hláškou“ z filmové Konflíkové války „Kdyby sem to věděl, tak bych sem bejval nechodil.“ Tedy podstatné je takové porušení smlouvy, které kdyby druhá strana předvídala, tak by ji neuzavřela, což muselo být porušují straně jasné už při uzavření smlouvy. Speciální ustanovení u jednotlivých smluvních typů pak už v naprosté většině případů jen tento obecný důvod pro vznik práva od smlouvy odstoupit jen rozvádějí a konkretizují příkladnými důvody, mající svůj původ vždy v porušení smluvní povinnosti druhé strany.
Mimo typové spotřebitelské smlouvy pak tedy vždy platí, že pokud jste se tak nedohodli smluvně, není opravdu možné od smlouvy odstoupit bez toho, aniž byste pro to měli důvod v podobě porušení smluvní povinnosti druhou stranou, které buď musí být podstatným porušením, nebo takovým porušením, v jehož případě Vám zákon výslovně právo odstoupit od smlouvy přiznává.
Důvod je pak třeba nejen mít, ale rovněž jej druhé straně i sdělit. Byť v tom judikatura našich soudů a tím i právní teorie nemá zatím ještě zcela jasno, osobně jednoznačně doporučuji z důvodu právní jistoty a bezvadnosti jednostranného právního jednání, kterým odstoupení vždy je, oznámit druhé straně i důvod, pro který je od smlouvy odstupováno, a to přímo v rámci odstoupení samotného. Je-li vznik práva vázán na existenci nějaké skutečnosti, mělo by její naplnění být zřejmé z uplatnění takovéhoto práva, nebo alespoň z doložitelných okolností, jeho uplatnění předcházejících. Neuvedení důvodu odstoupení přímo v rámci odstoupení zatěžuje vztahy stran zcela zbytečnou mírou právní nejistoty a může vést k nutnosti zkoumání projevu vůle odstupujícího a komplikovanému dokazování, kdy a jak druhé straně údaj o důvodu pro odstoupení oznámil. Neuvedení důvodu pro odstoupení od smlouvy (či neprokázání jeho uvedení) by pak mělo vést vždy k závěru o neplatnosti odstoupení.
S absencí uvedení důvodu odstoupení pak do jisté míry souvisí i rovněž v praxi se stále vyskytují ležérní přístup k vágnosti formulace odstoupení samotného, narážejícího na zákonný požadavek určitosti projevu vůle. Zatímco není úplně bezpodmínečně nutné označovat Vaše jednání „odstoupením od smlouvy“ a sdělovat druhé straně, že od „smlouvy odstupujete“ a můžete si vystačit i s alternacemi v podobě slov „storno/ zrušení či ukončení smlouvy“ (pozor, rozhodně však nepoužívejte slovo „výpověď“), je třeba být dostatečně přesný a konkrétní v tom, jaká smlouva má být Vaším jednostranným jednáním zrušena. A samozřejmě i v tom, že ji opravdu chcete jednostranně zrušit.
Aby toho nebylo málo, je nutné si rovněž včasnost učinění odstoupení, což je skutečnost, která v praxi činní odstupujícím snad největší problém. Odstoupit od smlouvy pro porušení smluvní povinnosti je totiž v zásadě možné vždy pouze ve lhůtě bez zbytečného odkladu. Časově blíže neurčitou lhůtu „bez zbytečného odkladu“ pak judikatura našeho Nejvyššího soudu již dlouhodobě a konstantně vymezuje jako lhůtu, jejíž doba trvání sice vždy bude záviset na konkrétních okolností věci, ale v zásadě jde o lhůtu velmi krátkou, zpravidla v řádu dnů, maximálně týdnů.
Jakékoliv nedůvodné otálení s odstoupením pak zpravidla povede k zániku práva na odstoupení ve vztahu ke konkrétnímu porušení smluvní povinnosti druhou stranou. Pozdě učiněné odstoupení pak nemůže vyvolat žádné právní následky.
Tradiční římsko-právní zásada vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým) v případě odstoupení platí dodnes. Nejste-li si tak jisti, zda-li Vám právo od smlouvy odstoupit v konkrétní věci opravdu vzniklo a plnění je takové kvality, že od smlouvy odstoupit je ve Vašem zájmu, je vždy na místě buď urychleně vyhledat právní pomoc, nebo zkrátka alespoň opravdu odstoupení od smlouvy včas učinit. Jakmile Vám právo od smlouvy odstoupit zanikne, už Vám závěr o jeho oprávněnosti nijak nepomůže.
Závěrem si pak ještě na tomto místě dovolím upozornit, že odstoupení je fakticky výkonem práva oprávněné strany a jakýkoliv výkon práva opravdu není po právní stránce možné platně trestat smluvní pokutu, jak s oblibou zejména realitní kanceláře stále činní. Stejně tak je dobré mít před učiněním odstoupením na paměti, že jeho platným učiněním se uzavřená smlouva zruší s účinky od samého počátku (tj. jako by nikdy nebyla uzavřena) a vše, co si strany mezi sebou v rámci plnění smlouvy poskytly, jsou si i povinny vrátit. Není-li vrácení dost dobře možné, pak si tuto nemožnost finančně kompenzovat.
Odstoupením tak není možné se vyhnout jen plnění nechtěných smluvních povinností za ponechání si plnění druhé strany. A stejně tak se odstoupením není možné vyhnout placení vzniklého nároku na smluvní pokutu, dospělých úroků z prodlení nebo náhradě škody z porušení smluvní povinnosti. Tato ujednání a ujednání jim obdobná totiž zůstanou odstoupením ze zákona nedotčena! A dojde-li oznámení o odstoupení druhé straně, není již možné odstoupení vzít jednostranně zpět. Odstupovat od smlouvy bez důkladného zvážení situace se tak v konečném důsledku nemusí úplně vyplatit.
Jan Spáčil
Souvislosti z judikatury.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012:
„Z časového určení bez zbytečného odkladu je třeba dovodit, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu. Jde o lhůtu v řádu dnů, maximálně týdnů, v co nejkratším časovém úseku, přičemž v praxi je nutno tento pojem vykládat podle konkrétního případu.“
Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1567/2011:
„Dojde-li totiž po odstoupení od smlouvy k uzavření dodatku k této smlouvě, v němž obě strany projeví vůli být smlouvou nadále vázány, pak lze nepochybně takový projev vůle obou stran vyložit též jako odvolání účinků odstoupení od této smlouvy.“
Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2464/2014:
„Údaj o důvodu odstoupení je imanentní součástí každého jednostranného odstoupení od právního úkonu ve smyslu § 48 obč. zák. Jelikož i jednostranné právní úkony podléhají pravidlům o výkladu projevů vůle zakotveným v § 35 odst. 2 obč. zák., pak je možné o neplatnosti odstoupení hovořit teprve ve chvíli, kdy se nejednoznačnost vymezení jeho důvodu ukáže být neodstranitelnou za použití tohoto interpretačního postupu.“